Vladimír Žikeš

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vladimir Žikeš
Vladimír Žikeš (1955)
Vladimír Žikeš (1955)
Narození5. února 1906
Plzeň, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. ledna 1980 (ve věku 73 let)
Demänovská Dolina, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánínakladatel, knihkupec
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Žikeš (5. února 1906, Plzeň[1] – 4. ledna 1980, Demänovská Dolina) byl český nakladatel a knihkupec. V letech 1925–1937 působil jako soukromý vydavatel ze záliby s orientací na bibliofillské tisky. Po získání nakladatelské koncese se v obdobích 1937–1941 a 1945–1949 soustředil na reprezentativní umělecké publikace, knihy s politickou tematikou, pragensie či turistickou literaturu. V prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce provozoval mezi roky 1945–1949 Pražský salon Vladimíra Žikeše, jehož součástí bylo knihkupectví, antikvariát a výstavní síň.

Rodinný původ a studia[editovat | editovat zdroj]

Vladimír Žikeš se narodil 5. února 1906 v Plzni v tehdejší Resslově ulici č. p. 15 v rodině krejčovského mistra Josefa Žikeše. Jako Vladimír Josef byl pokřtěn 19. února 1906 v Katedrále svatého Bartoloměje. Vystudoval 5 tříd gymnázia a obchodní akademii v Plzni, kde maturoval 18. června 1926. Krom předepsaných předmětů složil i zkoušku z angličtiny a francouzštiny. Té se věnoval se značnou intenzitou a přeložil i několik francouzských titulů. Na Univerzitě Karlově externě navštěvoval obor dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb. Po krátké praxi specializovaného knihovníka v Západočeském umělecko–průmyslovém muzeu u Jindřicha Čadíka nastoupil v lednu 1927 na pozici tajemníka v pražské nakladatelské firmě F. Topič.

Nakladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Profesní dráhu započal na jaře 1925 jako nakladatel ze záliby. Orientoval se především na bibliofilskou knižní produkci. Mezi prvními tituly vydal vlastní překlady z francouzštiny. Francouzská literatura a kultura byly jeho trvalou zálibou, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Výběr vydávaných knih byl ovlivněn i jeho zájem o okultismus. V roce 1929 přemístil své aktivity z Plzně do Prahy, kde některé bibliofilské projekty zaštítil jménem své partnerky Marie „Marion“ Sovákové rozené Ježkové (1905-1976). [pozn. 1] Půvabná Sováková imponovala i dalším osobnostem, jak dokládá soukromý tisk básně Jaroslava Seiferta Frivolní báseň pro slečnu Marion.[2] Krátce byl Žikeš i členem (1927-1931) Klubu moderních nakladatelů Kmen. Žikeš od počátku spolupracoval s typografickými a knihařskými špičkami – např. s Karlem Dyrynkem, Vojtěchem Preissigem, [pozn. 2] Josefem Solarem či Aloisem Jiroutem a jeho ženou Ludmilou. Žikeš vydával vybrané publikace i v několika jazykových mutacích, a tak jeho knihy zaznamenaly ohlas v zahraničí. Počátkem 30. let byl Žikeš pokutován za nedovolené provozování nakladatelské živnosti, zřejmě pro nedodržení rámce činnosti nakladatele ze záliby. V červenci 1937 zažádal o oficiální nakladatelskou koncesi, podnik zprofesionalizoval a produkci přeorientoval především na reprezentativní umělecko‑historické publikace.

Knihkupectví[editovat | editovat zdroj]

Na doporučení galeristy Ludvíka Součka získal Žikeš k pronájmu prostory v Karlově ulici č. p. 2 v přízemí Colloredo-Mansfeldského paláce. [pozn. 3] 14. února 1941 zažádal o knihkupeckou koncesi a posléze otevřel vlastní knihkupectví.

Odbojové aktivity[editovat | editovat zdroj]

V období Protektorátu byl Žikeš zapojen do ilegální činnosti. Ze Stockholmu do Prahy se mu podařilo od diplomata Vladimíra Vaňka převést klíč pro radiové spojení s Londýnem. Na podnět Lubomíra Linharta zahájil spolupráci s odbojovou skupinou, z níž později vzešel Národně revolučního výboru inteligence. Prostory jeho nakladatelství sloužily ke konspiračním schůzkám. Od 1. května 1942 se datuje Žikešův nucený pobyt v „podzemí“. Jen shodou okolností se mu podařilo předejít zatčení Gestapem a utekl na Moravu, odkud v srpnu přešel přes Beskydy na Slovensko, kde působil pod krycími jmény Ján Koštial a Ján Mrózek. Vytvořil vlastní nadstranickou zpravodajsky orientovanou skupinu, jejíž základ tvořily kontakty z okruhu Zdeňka Rozkošného, revidenta Báňské a hutní společnosti a aktivního organizátora odbojových aktivit. Své informace zasílali exilové vládě do Londýna pod krycím jménem Kavárník nebo pod šifrou JaR (Janko a Rastislav), zkratkou krycích jmen Vladimíra Žikeše a lékaře Alfreda Lustiga, dvou hlavních protagonistů skupiny. Navíc na horské chatě v Tatrách vydal Žikeš společně s přáteli samizdatový tisk s návodem pro domácí výrobu výbušnin. Během Sloveského národního povstání byl v Banské Bystrici jednou z čelních osobností propagační dílny a od počátku roku 1945 se staral o vydávání publikací pro Komunistickou stranu Slovenska. Po osvobození Košic se vrátil k vlastní značce a vydal soubor dokumentů s názvem Bojující Československo 1938–1945, první knihu publikovanou na osvobozeném území Československa.

Poválečná nakladatelská a kulturní činnost[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1945 se vrátil do Prahy, kde našel vypleněné prostory svého někdejšího podniku v Karlově ulici. Díky úvěru se mu ale podařilo rozvinout potenciál Colloredo-Mansfeldského paláce a po stavebních úpravách (interiéry navrhl J. Krofta a K. Šváb) v něm založil Pražský salon Vladimíra Žikeše, zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské, organizoval výstavy knižního umění, prodával grafickou tvorbu a pořádal aukce grafik a bibliofilií. Poskytl zdarma i zázemí československému odboru Mezinárodního PEN klubu. Vyjma výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné nakladatelské produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který pragenzia přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za nimiž stál právě Novotný s Kubaštou.

„ Vrchovatě mne však upoutala až kniha Staropražské sensace, která vyšla v sedmatřicátém roku u Vladimíra Žikeše. Výborně vydaný svazek v úpravě Vojtěcha Kubašty mne zaujal hned po prvním prolistování nejen svou bohatou ilustrační přílohou. … Počínaje pak prvním „špalíčkem“ z roku 1940 O Praze mládí F. L. Věka dychtivě jsem si kupoval každý další.[3] “
—  Otakar Štorch-Marien, 1972

Uplatnění po nuceném zrušení podniku[editovat | editovat zdroj]

Změna společensko-politické situace v únoru 1948 přinesla i postupný konec úspěšně rozvinuté činnosti. Žikešův podnik zabralo v květnu 1949 Státní nakladatelství dětské knihy. V knihkupectví posléze vznikl antikvariát Orbisu, později spravovaný národním podnikem Kniha. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil dál působit v oboru, např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia, byl režimem donucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Po nástupu do penze se roku 1967 natrvalo usídlil v Nízkých Tatrách v Demänovské dolině. Posléze až do roku 1974 působil v obnoveném vydavatelství Slovtour v Liptovském Mikuláši. Začátkem 70. let napsal obsáhlý memoárový text, který vyšel až posmrtně pod názvem Slovenské povstání bez mýtů a legend. [4][5] Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy. Zemřel 4. ledna 1980 v Demänovské Dolině.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Marie Sováková žila a Žikešem po rozpadu svého manželství s Čeňkem Sovákem st. (1902-1982), známým režisérem loutkového divadla, autorem dětských knih a loutkových her.
  2. ↑ Žikeš patřil k obdivovatelům tvorby Vojtěcha Preissiga a snažil se jeho moderní typografii prosazovat. Když u Karla Dyrynka viděl první zkoušky nového Preissigova písma, velmi ho zaujalo. Přestože nové typy nebyly na domácí půdě bezvýhradně přijaty, Žikeš nadšeně je použil ve větších velikostech pro povídky Stín; Mlčení od Edgara Allana Poea. Zahraniční ohlasy, oceňující novou typografii, Žikeše později motivovaly k tomu, že Preissigovo písmo použil znovu. Tehdy již v normální velikosti a v těchto klasických rozměrech dokonce jako první.
  3. ↑ Přízemí Colloredo-Mansfeldského paláce mělo delší knihkupeckou a antikvární tradici, do které se zapsal zvláště Antonín Bohumil Černý. Na něj navázala Libuše Korábové, dcera Ludvíka Součka, která tam po vzoru otce od konce roku 1935 provozovala obchod.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu, farnost při Katedrále svatého Bartoloměje
  2. ↑ SEIFERT, Jaroslav., Frivolní báseň pro slečnu Marion. Graficky upravil Josef Solar. Praha: Vladimír Žikeš, 1936. 2 s. Neprodejný soukromý tisk. Věnováno 8. sjezdu Spolku moravských knihomilů v Prostějově 1936.
  3. ↑ ŠTORCH–MARIEN, Otakar. Tma a co bylo potom: paměti nakladatele Aventina. Praha: Československý spisovatel, 1982. Str. 299
  4. ↑ ŽIKEŠ, Vladimír. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Vyd. 1. Praha: Univerzum, 1990. 119 s. ISBN 80-85207-04-4.
  5. ↑ ŽIKEŠ, Vladimír a ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica, ed. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Vydání druhé, v nové edici (v Academii první). Praha: Academia, 2021. 346 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. Paměť; sv. 123. ISBN 978-80-200-3190-7.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SÍBEK, Tomáš. Ne(v)zdát se a bejt – klikaté cesty nakladatele Vladimíra Žikeše. Ikaros [online]. 2020-12-14 [cit. 2022-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-02-04. ISSN 1212-5075. 
  • SÍBEK, Tomáš. Život a nakladatelské dílo Vladimíra Žikeše. In: ŽIKEŠ, Vladimír; ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3190-7. S. 211–264.
  • ČENĚK, Sovák. Duch salónu v barokním paláci: portrét nakladatele a bibliofila Vladimíra Žikeše.. Lidové noviny. 10. únor 1996, roč. 9. 
  • ZACH, Aleš. Vladimír Žikeš. In: MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 4., sv. II. S–Ž.. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1841–1843.
  • ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Vladimír Žikeš a odbojová skupina JaR na Slovesku v letech 1943–1944. In: ŽIKEŠ, Vladimír; ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3190-7. S. 7–40.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladimír_Žikeš&oldid=23804327“